Kontaktujte mě :575-970-421
Ještě prosím > KLIKNI

Březen 2008

Psí beatbox

29. března 2008 v 19:54 | Bhadyyys Axiiis Lowiiis

Siberian Husky :-D

29. března 2008 v 13:48 | Bhadyyys Axiiis Lowiiis

Video psíček

29. března 2008 v 13:43 | Bhadyyys Axiiis Lowiiis

Vlci

28. března 2008 v 16:13 | Bhadyyys Axiiis Lowiiis

Puppy Aůůůůů

28. března 2008 v 16:11 | Bhadyyys Axiiis Lowiiis

Border Kolie

28. března 2008 v 16:06 | Bhadyyys Axiiis Lowiiis

Labrador Aron

28. března 2008 v 15:42 | Bhadyyys Axiiis Lowiiis

Historie Novofundlandského psa

21. března 2008 v 9:51 | Bhadyyys Axiiis Lowiiis
Pátrání po historii novofundlandského psa začneme tím nejjistějším, co se v jeho historii dá objevit. Pojmenování získal podle skalnatého ostrova Newfoundland, který leží v Atlantském oceánu, při severovýchodním pobřeží Kanady. Vše ostatní z původní historie je velmi nejasné, převážně jen na domněnkách a hypotézách. Dodnes probíhá mezi vědci spor, zda novofundlandský pes byl na ostrov přivezen, nebo zda je psem domorodým.
Podle historiků navštívili ostrov na počátku 11. století Vikingové. Ovšem objevitelství ostrova se připisuje Giovannu Cabotovi, který zde přistál v r.1497. Vzhledem k tomu, že ve svých zprávách o žádných psech nezmínil, má se za to, že zde psi nebyli. Mohlo se ovšem stát, že přistál v místech kde opravdu psi nebyli, nebo nepovažoval za nutné se o nich zmiňovat. Po Cabotovi ostrov navštívil Gaspar Cortereal, jenž zde objevil bohaté loviště ryb. Od té doby ostrov hojně navštěvovali rybáři především z Francie a Anglie. Kapitán Richard Whitbourne, který vedl na počátku 17. století anglickou výpravu na Newfoundland, napsal, že jeho mastif vzbudil u domorodých obyvatel údiv. Vzhledem k tomu, že ani on se o domorodých psech nezmiňuje, pouze o vlcích (jeden z nich si z jeho psem hrál), jako by potvrzoval domněnku, že na tomto ostrově opravdu psi nežili. Další rybářské výpravy se zmiňují opět pouze o vlcích, proti nimž museli bojovat a dovézt si proti nim z Evropy vlastní psy.
Naproti tomu je téměř nemožné, že blízkost Labradoru by neměla žádný vliv na chov psů, když zde žijící eskymáci a indiáni podle tehdejších cestovatelů psy vlastnili. C. C. van Saarlos ve své knize De Newfoundlander polemizuje s otázkou, zda indiáni pro využívání severních oblastí nepotřebovali žádné psy a zda se stará původní plemena nestala přirozeným rezervoárem pro vývoj plemene, známého později jako novofundlandský pes. Pochybnosti vyvolává i skutečnost, zda v době, kdy domorodí obyvatelé téměř vymřeli, mohlo zůstat plemeno natolik upevněné, aby odolalo vlivu jiných ras, které přišli na ostrov s osídlenci.
V každém případě, ať již byli psi na ostrově původními obyvateli, nebo byli přivezeni a následně využíváni domorodci i osídlenci, jedno je jisté. Přednost měli jedinci, jejichž síla, vytrvalost a láska k vodě byla k užitku při obživě domorodého obyvatelstva - a tou rybolov. Proto je z našeho pohledu jedno, zda se formovaly genetické vlastnosti plemene od dob návštěvy Vikingů, nebo až za dob anglické, později francouzské nadvlády. Důležité je, že vlohy k práci ve vodě byly zakotveny tak silně, že přežívají v novofundlandských psech dodnes.
Další, naprosto jistou pravdou je, že novofundlandský pes se do Evropy dostal na konci 18. století právě na anglických lodích. Anglie byla historicky první zemí Evropy, která uveřejnila popis psa. Je zřejmé, že první psi byli přiváženi především černobílí, ale ti se v Evropě do podvědomí lidí dostali jako landséři. Díky tomu se stalo, že černobílí psi z ostrova téměř vymizeli. Název landsér (landseer) se vžil na základě obrazů sira Edwina Landseera, který černobílého novofundlandského psa vlastnil a velice rád jej maloval. Při dalším šlechtění se v Evropě černobílý novofundlanďan později oddělil jako samostatné plemeno pod názvem landsér.
Vyhynutí na ostrově hrozilo i černým a hnědým psům, neboť nejen, že v 19. století se hojně vyváželi do Evropy, ale guvernér ostrova v r. 1780 navíc zakázal vlastnit více než jeden exemplář. Novofundlandi přežili jen díky neuposlechnutí tohoto zákazu, protože obyvatelé si chránili svůj "poklad" za každou cenu. Vždyť byl všestranně využitelný ve vodě, dokázal tahat těžké předměty i na souši. V neposlední řadě měly na ostrovany obrovský vliv vzpomínky a příběhy o jeho záchranářském instinktu.
Anglie je všeobecně zemí, která má nejlépe zpracované záznamy o kynologické historii, proto i první zmínky o novofundlandských psech jsou velice dobře zpracované. Vzhledem k již zmíněnému vývozu černobílých zvířat a jejich přetvoření do samostatného plemene jsou zde již převážně zmínky především o černých psech. První záznam patří feně, která byla importována za St. John´s a v r. 1860 získala první cenu ze šesti exemplářů. Zájem o plemeno musel stoupat neuvěřitelnou rychlostí, neboť již o dva roky později se na výstavě představilo 41 zvířat. Dokonce princ Waleský byl majitelem vítěze londýnské výstavy, psa Cabota.
V roce 1881 byl poprvé publikován popis psa, který zachycoval psa Lea, vítěze let 1875 - 1878. V roce 1878 byl založen v Anglii Kennel Club, který vedl první registr psů. Dá se tedy říci, že rodokmeny psů se v Anglii dají vystopovat až k již zmíněnému Leovi.
Ovšem již dlouho předtím se udál příběh, který později obletěl celý svět. Je to příběh slavného anglického básníka lorda Byrona. Po šťastných i špatných letech se s láskou přimkl ke svému psovi - novofundlanďanovi jménem Boatswain. Po smrti svého nejvěrnějšího přítele složil báseň:

Když pyšný lidský syn se pod zem vrací,
v němž svět, krom jména, sotva něco ztrácí,
tu sochař v pompě smutku objednaný,
říkáním hrobku zdobí bez příhany,
když dílo skončí, nápis je tam vryt,
ne čím byl mrtvý, ale čím měl být.
Však chudák pes, v životě přítel pravý,
jenž první vítá, brání do únavy,
jenž celým srdcem patří pánu svému
bojuje, žije, dýchá jenom jemu,
má po smrti být odklizen jak cár,
že pro nebe prý nemá duše dar,
zatímco člověk, hmyz ten, tvrdí směle,
že jenom jemu patří nebe celé.
A, člověče, ty, jehož chvíle zkosí,
ponížen otroctvím a zkažen mocí,
kdo zná tě dobře, odpor popadne ho,
ty bídná hrstko prachu oživlého!
Tvá láska, smilstvo, věrnost prázdný sen,
tvůj úsměv léčka, skoro podvod jen.
Zlý od přírody, šlechtic leda rodem,
ani té dobré šelmy nejsi hoden!
Vy, kdo ten prostý kámen uvidíte,
jděte cestou, truchlit nemusíte.
Já jen, kde leží, vyznačit jsme chtěl,
nejlepší přítel, kterého jsem měl.


Věnoval mu na rozloučenou tato slova, která byla vytesána do Boatswainova náhrobku:

Na tomto místě leží pozůstatky toho, jenž krásný byl bez domýšlivosti, silný, odvážný a smělý. Tuto chválu nebylo by spravedlivé psát nad popelem člověka, ale nechť je tu jako vzpomínka na psa, narozeného na Newfoundlandu v květnu 1803 a zemřelého v Newstead Abbey 18. listopadu 1808.

Po silném importu novofundlandských psů do Anglie, si plemeno podmanilo chovatele v další zemi a tou bylo Německo. Již v roce 1893 zde byl založen chovatelský klub, což svědčí o značném a rychlém rozšíření plemene.
Počátky kontinentálního chovu novofundlandských psů značně ovlivnil prof. dr. Albert Heim, velký švýcarský chovatel, který svého prvního psa získal od německého, rovněž velmi známého chovatele, Maxe Hertensteina. Profesor dr. A. Heim byl nejen chovatelem, ale i velkým znalcem, který zpracoval a snad nejlépe zdokumentoval výzkum vzniku a původu novofundlandského psa. Sám měl dva jedince importované přímo z Newfoundlandu. Novofundlandský klub byl ve Švýcarsku založen v roce 1925. Spolu se Švýcarskem je třeba se zmínit i o chovateli Burkhardovi, který svůj chov značně rozšiřoval o import z Nizozemska.
Ve 20. letech byl šampiónem Evropy legendární pes Satan. Americký rozhodčí Thomas o něm napsal, že nikdy neviděl takový exemplář, ani v Americe, ani na cestách. Heim o něm tvrdil, že převyšuje na první pohled vždy nejen přítomnou konkurenci, ale že je nejlepší v celé Evropě.
Nizozemskou legendou byl Tom, syn Mora a Normy, kteří byli použiti v úzké příbuzenské plemenitbě při rozkrývání chovu. V pozdějších generacích byli připuštěni potomci Toma na potomky Kentuckyho, dalšího psa ze spojení Mora a Normy. Toto spojení dalo základ chovatelské stanici van de Papenhof.
Totéž, co znamenal pro kontinent Satan, znamenal pro Ameriku importovaný anglický šampión Siki, otec mnoha dalších šampiónů. V letech 1920 - 1930 se podílel na zdokonalení typu amerického novofundlandského psa. Američtí chovatelé ještě dnes mohou v mnoha rodokmenech vystopovat jako předka svých psů právě Sikiho.
Francie se rozšíření zájmu o nové plemeno dotklo velice málo. Mělo to prostý důvod. Francouzští obchodnicí, dovážející zboží z Kanady, měli obavy z konkurence, a proto nedováželi do Evropy feny, nýbrž jen psy, aby si výnosný obchod nepokazili. Navíc se vždy o francouzských psech píše jako o kudrnatých novofundlanďanech. Obchodníci patrně při dovozu dávali přednost právě tomuto typu.

Celkový vzhled Novofundlandského psa

21. března 2008 v 9:50 | Bhadyyys Axiiis Lowiiis
Protože standardnovofundlandského psa vznikl po dohodě evropské FCI, americké AKA a kanadské CKC, čímž se jednotlivé standardy velmi přiblížily, předkládáme vám výkladovou část oficiální publikace Newfoundland Club of America, Inc., která poskytuje ucelený výklad ke standardu a je mezinárodně uznávaná chovateli a rozhodčími, posuzujícími toto plemeno. Snad i vám pomůže utvořit si v podvědomí svůj vlastní obraz ideálního novofundlandského pesa.
POSUZOVÁNÍ NOVOFUNDLANDSKÉHO PSA
Mějte na paměti, že hlavní znaky, vyváženost a celkový vzhled jsou ze všeho nejdůležitější. Jako chovatelé se vyvarujte těch chyb, které je nesnadné odstranit z chovu. Jako rozhodčí nezapomínejte, že každý pes může chodit dobře, ale bez ohledu na to jak dobře se pohybuje, pokud nevypadá jako novofundlanďan, není typickým představitelem plemena. Hlavní znaky jsou podstatou standartu.
Nezáleží na tom, zda jste účastníkem dění v kruhu, divákem nebo právě hodnotíte psy ve svém vlastním chovu, posuzování psů je umění, založené na pozorování. Někdo může číst standart a brát jej doslovně, ale stejně mu to neumožní mít v podvědomí představu o správném vzhledu ideálního novofundlandského psa. Pro správné hodnocení psů je nutné zvládnout základní principy, které spolu tvoří podstatu správného posouzení:
  1. Jasně definovaný ideál, uložený v podvědomí
  2. Schopnost přesného pozorování
  3. Zdravý úsudek, který zahrnuje schopnost provést logickou analýzu a zhodnotit dobré a slabší kvality v podmínkách celého chovatelského programu.

Pamatujte, že žádný pes není dokonalý. Může být dobrý v jednotlivých rysech a přesto nemusí působit vyváženě. Pro začátečníky je dobré učit se znaky novofundlandského psa a přisuzovat hodnotu ke každému znaku, nicméně zvíře musí byt posuzováno jako celek a nikoliv jako soubor jednotlivých částí psa.
Na výstavách klademe v současné době velký důraz na kondici a předvedení. Je jisté, že výtečná kondice a dobré předvedení je to, co všichni chceme na výstavách vidět. Posuzování každé výstavy u nás je vlastně porovnávání psa s ostatními psy, přítomnými na této výstavě. Když je pak posuzován jednotlivý pes, má význam jen stupeň dosažení standardu plemena. Jinými slovy, jakákoliv úprava zevnějšku nemůže změnit průměrného psa na špičkového ani kdyby prošel salonem krásy.
A konečně také pamatujte na to, že zacházíte s živými tvory, jejichž osud je ve vašich rukou. Zodpovědnost za dobrý vývoj novofundlandských psů jakož i za budoucnost tohoto plemena je na vás.
ANATOMIE NOVOFUNDLANDSKÉHO PSA
1. Koutek pysku
2. Morda
3. Stop
4. Nadoboční oblouk
5. Lebka
6. Líce
7. Týl
8. Vrchol krku
9. Kohoutek
10. Hřbet
11. Zadek
12. Ocas
13. Bedra
14. Stehno
15. Koleno
16. Lýtko
17. Špice hlezna
18. Hlezenní kloub
19. Hlezno
20. Péření (praporec)
21. Slabina
22. Žebra
23. Hrudník
24. Rameno
25. Špice ramena
26. Nadloktí
27. Loket
28. Předloktí
29. Přední spěnka (zápěstí)
30. Hruď
31. Předhrudí
32. Límec
33. Tlapa
Standart byl napsán pro pracovního psa, který měl hrát dvě role - jako obří retriever pracovat stejně dobře ve vodě i na souši. Jako dokonalý všestranný pes novofundlanďan byl a stále ještě je v celém světě používán jako skutečně pracující pes. Ačkoliv je dobře znám jako vodní záchranář, tahá také vozíky a saně a nosí náklady.
Jeho vynikajícími charakterovými vlastnostmi jsou laskavá povaha a silný záchranářský instinkt. Síla a spolehlivost, aby mohly být využity, vyžadují svalnatost, koordinaci pohybu a schopnost plavat a přitom mocně táhnout na dlouhé vzdálenosti.
Povaha je na nejvyšší příčce důležitosti. Vědomí důstojnosti, moci a síly je zjemněno laskavým chováním. Je proto třeba zabránit jakémukoliv náznaku špatné povahy.

Historie Akity Inu

21. března 2008 v 9:49 | Bhadyyys Axiiis Lowiiis
Existuje jen málo plemen s takovou dramatickou a pohnutou historii, jakou má právě akita. Dnešní dvě plemena - akita inu a velký japonský pes - Americká akita- mají společnou a identickou historii, protože obě pocházejí z jednoho plemene, z akity, a proto zemí jejich původu zůstalo Japonsko.
Začátek rozvoje tohoto prehistorického plemene může sahat až do doby kamenné a bronzové… Domestikovaní psi se v Japonsku poprvé objevili asi před 4000 roky v období doby kamenné. Nákresy a skameněliny z doby bronzové znázorňují psy s postavenýma ušima a zatočeným ocasem. Japonci byli známí vyspělou kulturou a obchodním nadáním a s oblibou nakupovali psy z Číny a Korey už kolem roku 600 před Kristem. Od tohoto času jak šla historie kupředu, se střetávalo mnoho konfliktních teorií. Akceptovalo se hlavně to, že tradiční japonský typ psů se vyvinul do různých forem s velkým vlivem prostředí a geografie oblasti.
Roku 1919 v Japonsku přijali zákon o ochraně přírodních památek v zemi, který zahrnoval ochranu objektů, ale rovněž i ochranu živých bytostí včetně psů, kteří byli považováni za jedinečně japonské. Byli rozděleni podle oblasti svého původu a také podle velikosti na velké, střední a malé. Tým velkým psem je Akita z oblasti města Odate. Není známý jiný velký japonský pes zachovaný dodnes. Jméno Akita Inu se začalo používat od července 1931, když byla Akita vyhlášená za národní poklad. Do tohoto času se psy z oblasti města Odate nazývali Odate psi, ve feudálním období jejich jméno bylo Nambu inu (jižní oblastní pes). Když se psi používali k bojovým účelům, nazývali se Kuriya inu, když se používali na lov v horských vesnicích, říkalo se jim Matagi inu (matagi - lovec). Zdá se být jasné, že přímí předchůdci Akit (akita inu i velký japonský pes), tak jako je známe dnes, jsou rodáci z Akita prefektůry - nejsevernější oblasti japonského ostrova Honšú. Historickým epicentrem je město Odate.
V druhé polovině 18. až v první polovině 19. století se staly psí zápasy velmi populárním sportem. Akity byli křížené s jinými plemeny pro rozvoj a vylepšení agresivity a bojových schopností.
Ve 20. letech minulého století začalo obnovování plemene Akita, protože jeho jedinečnost upadala při krytí se západními plemeny a bojovými psy. V Japonsku vzniklo několik organizací, které se velmi zasloužily o obnovení a ochranu Akity. Akita inu Hozonkai (AKIHO), založený roku 1927, je největší a převládající Akita klub v Japonsku dodnes. Následuje Nipponken Hozonkai (NIPPO), založený roku 1928, třetím je Akita inu Kyokai (AKIKYO), který vznikl roku1948. Každý ze vzpomínaných klubů se podílel na rozvoji standardu pro plemeno Akita a každý vedl vlastní Akita registr.
Několik roků před druhou světovou válkou se staly tři důležité události:
Skutečný příběh o Hachiko r.1925, vyhlášení Akity za přírodní památku r.1931 a návštěva Helen Kellerové v Japonsku r.1937 a její následný zájem o plemeno. Tato obdivuhodná žena, která byla nevidomá, dovezla do USA vůbec první Akitu - KAMIKAZE- GO.

Historie Howavarta

21. března 2008 v 9:48 | Bhadyyys Axiiis Lowiiis
Středověký název plemene vypovídá zároveň o jeho původu i využití. Jde o německé složené slovo z výrazů Hof-dvůr a warten-hlídat, což znamená označení pro hlídače dvorů, hlídacího psa zemědělských usedlostí apod. Poprvé se tento výraz objevil v roce 1280 v právním spise Sachsenspiegel, kde za zabití tohoto psa byla stanovena pokuta.
Později se tento název vyskytuje v literatuře ze 13. a 14. století zároveň s vyobrazením a popisy. V roce 1473 vyšlo přírodovědecké dílo Heinricha Mynsingera, v němž autor zařazuje hovawarta mezi pět ušlechtilých plemen psů a staví ho na úroveň psů loveckých a chrtů. Zároveň však uvádí, že se hovawarta mimo jiné používá k vystopování zločinců.
Plemeno středověkého hovawarta bylo časem pokládáno již za zaniklé. Začátkem tohoto století si však někteří kynologičtí odborníci povšimli, že ve vysokohorských údolích v různých částech Evropy se vyskytují psi, kteří jsou značně podobní oněm středověkým hlídacím psů. Využití tohoto poznání však dozrálo až po první světové válce. Našlo se několik nadšenců, kteří se ujali regenerace ve snaze přiblížit se původnímu prototypu středověkého hovawarta. Ověřili si, že se ve vysokohorských údolích vyskytují psi původního zjevu a to zvláště v Alpách, Dalmácii, Jugoslávii, Maďarsku, Pyrenejích, rumunských Karpatech, v oblasti Transylvánských Alp a dokonce v okolí Káhiry. Reginald Grimer vyslovuje názor, že hovawart zřejmě představuje upevněný základní typ, který se výrazně prosazuje, jestliže se mezi sebou kříží různá plemena i kříženci
Hovawart je tedy plemeno velmi staré, které se vyskytovalo převážně v selských usedlostech, zvláště na samotách vysokohorských údolí a proto ušlo pozornosti vzdělaných vrstev a zdánlivě se ztratilo. Okolnost, že hovawart zůstával dlouho bez širšího zájmu, měla svou výhodu, neboť ušel přeformování v důsledku módních vlivů a tak se udržel ve své původní povaze a zachoval si znaky, kterými se kdysi vyznačoval.
Vlastní čistokrevný chov začal v roce 1922 a jako plemeno byl hovawart oficiálně uznán v roce 1937. Plemenná kniha byla založena rok předtím. Tehdy se také započalo s bonitacemi. Pro chov bylo původně vybráno několik selských psů, kteří se nejvíce přibližovali původní představě. Při regeneračním zušlechťování byl vzat v úvahu také staroněmecký ovčák, kuvasz a leonbergr (novofundlák, bernardýn).
Myšlenkovým tvůrcem plemene byl chovatel König, ale k vytvoření a upevnění žádoucího typu přispěl významnou měrou Alwin Busch z Bioritzu se svým psem Castorem Mayer - Buschem. Když se po delší době, ve které významnou roli hrály i obchodní a finanční zájmy, sjednotil názor na zevnějšek, zůstal nevyřešen druhý problém a to, zda hovawart má být psem společenským nebo pracovním. Prozíravější chovatelé nakonec prosadili názor, že má-li mít plemeno budoucnost, musí být hovawart psem pracovním, psem povahově pevným, schopným obráncem a strážcem a výborným hlídačem - jak to nakonec vyplývá již z jeho názvu.
Formálně ve stanovách chovatelského spolku byly cíle vyjádřeny jasně. Spolek má podporovat vrozené, vysoce hodnotné vlastnosti hovawarta a usilovat o jejich vylepšování přísným chovatelským výběrem a podporovat snažení, aby hovawart dosahoval co nejlepších výkonů jako pes obranný, policejní, stopař i jako pes slepecký a pastevecký. Hned v úvodu stanov tedy byly určeny dva základní cíle - přísný chovatelský výběr a pracovní výkonnost, aby se hovawart stal i psem služebním. Cesta k uskutečnění těchto záměrů však narazila na rozdílné postoje
Názorová krystalizace, která u chovatelů probíhala po druhé světové válce v hledání správné metody chovu ve vztahu k dědičnosti exteriéru a povahy, byla žhavým tématem řadu let. V zemi původu bylo od 1.1.1960 stanoveno, že k chovu jsou připuštěni jen psi se zkouškou z výkonu. V r.1964 bylo plemeno uznáno za služební, když předtím více jak 100 hovawartů složilo různé druhy zkoušek. Ustanovení plemene jako služebního uvádí i standard FCI č.190/b z 23. 5. 1973.
V roce 1967 bylo konstatováno, že plemeno je již velmi dobře prošlechtěno a dokonce, že u jedinců stejného zbarvení je pro diváka neobyčejně obtížné jednotlivé jedince od sebe odlišit. V témže roce byla zavedena přísná kontrola dysplazie. V současné době v řadě zemí zařazují do chovu jen jedince s negativním výsledkem vyšetření DKK.
Hovawart není doposud příliš rozšířen. Vyskytuje se nejvíce v Německu. Odtud se dostali hovawarti i k nám. První vrh štěňat byl u nás registrován v chovatelské stanici "z Páralovy zahrady" v Kroměříži dne 10. 3. 1986 od plavé fenky Lima vom Elbflorenz. Lima byla, ale až v pořadí druhou fenou v uvedené chovatelské stanici - tou první byla Fee vom Siegfriedshof, která byla přes 15 let (!) milou společnicí svého majitele. Oblíbenost hovawartů je stále dosti vysoká. Jejich majestátní vzhled s harmonickou stavbou těla, krásnou dlouhou srstí, jiskřivým a pozorným pohledem uspokojí i člověka s velmi vyvinutým estetickým smyslem.



Historie Československého vlčáka

21. března 2008 v 9:46 | Bhadyyys Axiiis Lowiiis
Počátek historie tohoto plemene se datuje do roku 1955, kdy se ing. Karel Hartl začal zabývat křížením karpatského vlka s německým ovčákem. Cílem chovu bylo a je zachovat vlčí vzhled a přitom upevnit povahové vlastnosti pracovního psa.
První kříženci vlčice Brity a německého ovčáka Cézara z Březového háje se narodili 26.5. 1958 v Libějovicích. Vlčice Brita pak dala ještě základ druhé linii, po spojení s německým ovčákem Kurtem z Václavky. Třetí linie vznikla spojením vlka Arga a feny německého ovčáka Asty z SNB. V roce 1977 byla kříženka 3. generace Xela z PS kryta vlkem šarikem, šarik pak nakryl ještě fenku Urtu z PS. Poslední přikřížení vlka se uskutečnilo v roce 1983 vlčice Lady a německého ovčáka Bojara vom Shottenhof.Dále se již prováděla plemenitba pouze v uzavřené populaci. Kříženci začali být označováni jako český vlčák.
I přes odmítavý postoj tehdejších kynologických organizací pokračovali chovatelé ve šlechtění tohoto plemene. Jejich práce byla korunována úspěchem v roce 1981, kdy Český klub chovatelů povolil ustanovení Klubu chovatelů českých vlčáků. 20.3.1982 se konala ustavující schůze tohoto klubu a rozhodlo se zde mimo jiné i o změně názvu plemene na československý vlčák. 13.6.1989 bylo toto plemeno uznáno FCI a po 10 letech v roce 1999 definitivně jako mezinárodní plemeno. Jeho standard byl vydán 28.4. 1994 pod číslem 332. Zemí původu je Československo. Po rozpadu republiky je patronem plemene Slovensko. To si také bez vědomí a souhlasu Klubu v ČR prosadilo změnu standardu týkající se chybějících zubů (3.9.1999).

Historie Bernského salašnického psa

21. března 2008 v 9:44 | Bhadyyys Axiiis Lowiiis
Původ bernského salašnického psa je ve Švýcarsku. Tento dlouhosrstý, líbivý pes, hezky trikolorně symetricky vybarvený, je dnes převážně plemenem společenským, má však za sebou dlouhou pracovní minulost. S největší pravděpodobností se zde psi takového silného typu chovali již v období středověku. Zvířata, vykonávající na určitém území téměř stejnou práci, se velmi podobala jedno druhému, ale o pravém plemeni v dnešním slova smyslu se ještě mluvit nedalo. Trojbarevné zbarvení, pro dnešní salašnické psy tak typické, se sice ve Švýcarsku již tehdy objevovalo často, kromě toho však bylo pro práci na statku a v jeho okolí chováno hodně černobílých a červenobílých psů. Pokud jde o délku a strukturu srsti, neexistovala žádná uniformita. Sedláci si své pracovní psy vybírali pouze podle funkčnosti, zevnějšku a povahy. Prý pochází z dávných křížení mezi mastify a místními ovčáckými psy.
Předchůdci bernského salašnického psa byli chováni zejména v okolí Bernu. Jako pracovní plemeno sloužil bernský salašnický pes hlavně k nošení a tahání nákladů na trhy. Používali ho tkalci, řezníci, mlékaři a řemeslníci, jakož i zemědělci a všichni ti, kteří neměli koně. Jinak ale sloužili jako jiní venkovští psi, hlídali obydlí a dobytek na pastvě. Ve druhé polovině 19. století pronikla do Švýcarska industrializace a mnoha pracovním psům pochopitelně ubyla práce a jejich počet se očividně snížil. Sedláci a pastevci si stejně jako tehdejší kynologové nebrali osud těchto psů příliš k srdci. Vždyť se na ně pohlíželo jen jako na průměrné selské pracovní psy.
Počty těchto psů začaly klesat a hrozilo, že se prokříží s jinými plemeny a tím se "rozplynou". Za to, že plemeno salašnických psů existuje dodnes, vděčíme malé skupince kynologů, která si tehdy jejich osud vzala na starost. K jejich záchraně přispěl Franz Schertenleib, hostinský z Burgdorfu, který vyhledával, spolu s dalšími nadšenci, na venkově jedince žádoucího typu. Jednoho našel roku 1892 v Dúrrbachu, kde se tento typ vyskytoval nejčastěji. Psi pocházející právě odsud nebo ti, kteří se jim podobali, brzy získali přízvisko dúrrbachští. Snahy o oživení tohoto plemene odborně zaštítil profesor geologie z Curychu Albert Heim a roku 1907 se několik chovatelů psů rozhodlo začít s chovem čistokrevných psů. V témže roce založili klub tohoto plemene - Švýcarský klub dúrrbachských psů - a vytvořili plemenný standard. Z podnětu profesora Heima bylo v roce 1913 oficiálně zavedeno jméno plemene bernský salašnický pes a klub byl přejmenován na Klub bernských salašnických psů.

Historie Bernardýna

21. března 2008 v 9:43 | Bhadyyys Axiiis Lowiiis
V průsmyku Velkého Sv. Bernarda ve výši 2469 m nad mořem založili mniši v 11. století hospic určený jako útočiště pro cestující a poutníky. V tomto hospicu se od poloviny 17. století chovali na hlídání a na ochranu velcí horští psi. Existence těchto psů je doložena obrazově od roku 1695 a písemně poznámkou v písemnostech hospicu z roku 1707. Tito psi se brzy začali používat jako průvodci a zvláště jako záchranářští psi pro cestující zbloudilé v mlze a ve sněhu. Kroniky publikované v řadě jazyků hovoří o četných lidských životech, které tito psi vyrvali jisté smrti, a ústní zprávy vojáků, kteří v roce 1800 překročili tento průsmyk s Napoleonem, zvýšily v 19. století popularitu bernardýnů, kterým se v té době říkalo "pes Barry", po celé Evropě. Legendární Barry se stal pravzorem psa - záchranáře. Přímými předky svatobernardského psa byli velcí sedláčtí psi značně rozšíření v okolí, kteří byli vyšlechtěni během několika málo generací podle stanoveného ideálního typu až do dnešní podoby tohoto plemene. Jako první začal doklady o předcích svých psů vystavovat v roce 1867 Heinrich Schumacher z Hollingenu u Bernu. V únoru 1884 byla otevřena švýcarská plemenná kniha SHSB (Schweizerische Hundestammbuch); vůbec prvním záznamem byl bernardýn Leon a dalších 28 záznamů se týkalo rovněž bernardýnů. Dne 15. března 1884 byl v Basileji založen Švýcarský klub pro svatobernardské psy. U příležitosti mezinárodního kynologického kongresu 2. června 1887 byl svatobernardský pes oficiálně uznán jako švýcarské plemeno psů a standard tohoto plemene byl prohlášen za závazný. Od té doby je bernardýn švýcarským národním plemenem.

Historie Aljašského malamuta

21. března 2008 v 9:42 | Bhadyyys Axiiis Lowiiis
Aljašský malamut patří k nejstarším plemenům severských psů. Za oblast původu malamutů je považována severozápadní oblast Aljašky, kde až do konce 19. století byli malamuti jediným chovaným plemenem. Inuitské kmeny žily kočovným způsobem a v drsných podmínkách severu veškerý svůj majetek museli při svém putování vozit stále s sebou. Důležitá tedy byla tažná síla psů a poslušnost vůči kterémukoliv člověku, ale také odvaha a neohroženost při lovu a obraně své smečky, svého pána. Za své jméno vděčí malamuti inuitskému kmeni Mahlemutů. Tito domorodí obyvatelé byli tehdy misionáři a obchodníky považováni za kulturně vyspělý lid, své mohutné psy milovali a byli na ně patřičně hrdí. Mahlemuté vychovávali své psy ke spolupráci, čímž v nich posilovali smečkové vazby, ale i samostatnosti (pokud kmen trpěl nedostatkem potravy, byli psi do značné míry odkázáni na své lovecké schopnosti), oceňovali a rozvíjeli jejich inteligenci zděděnou po vlčích předcích. Malamuti byli používáni nejen k tahu saní a lodí a nošení břemen, ale také při lovu ledních medvědů, tuleňů a jiné zvěře. Díky dobrým chovným podmínkám, ale i skutečně tvrdé selekci při chovu (dle dobových zpráv, údajně pes, který projevil agresivitu vůči člověku, byl ihned utracen), se v malamutech uložila charakteristická přátelská povaha, která je odlišila od ostatních severských plemen. Mahlemuté tak vyšlechtili skutečně ideálního psa pro podmínky krutého severu a plně si uvědomovali jeho cenu. Dle dobových zpráv byli jejich psi velcí, robustní, velmi krásní a odolní, byli mnohem větší než sibiřští či grónští psi, navíc měli zvláštní srst, jejíž vlastnosti fascinují odborníky i dnes. Měli sklon k pravidelnější kresbě a méně barevných variant. Paul Voelker věřil, že malamut je nejstarším psím plemenem v Severní Americe.
Bez těchto statných, k lidem přátelských psů by se v těžkých podmínkách severu dalo těžko přežít, byla to neohrožená zvířata plně přizpůsobená výjimečně tvrdým podmínkám Aljašky.
Nová a lépe známá část historie malamutů se začala psát v roce 1896 za období 'Zlaté horečky', kdy zaplavili celou severní oblast Aljašky a Kanady zlatokopové. Ti brzy zjistili, že se také bez psích spřežení neobejdou. Psí spřežení, která se dala identifikovat jako malamuti, vozila poštu, potraviny i osobní majetek prospektorů a pracovala i pro Královskou kanadskou jízdní policii.
S příchodem bílých osadníků ale také započala i temná doba tohoto místního plemene a znamenala téměř jeho zánik. V letech 1909 až 1918 byly mezi prospektory velmi populární závody psích spřežení, malamuti byli těžcí, silní a vytrvalí psi, k tahu těžkých saní nejvhodnější, ale pro rychlostní závody příliš pomalí. Aljašský malamut tak málem vymizel kvůli křížení s jinými plemeny pro závody psích spřežení. Tato temná část období vývoje plemene se bohužel opakuje i v současné době, kdy jsou populární sprinty a někteří závodníci opět kříží plemena tak, aby psi byli co nejlepší pro tuto disciplínu, všiměte si kolik závodních spřežení je tvořeno skutečnými čistokrevnými saňovými psy, ať už malamuty, husky, či samojedy. Naštěstí tehdy psi ze spřežení museli být dostatečně všestranní aby mohli vykonávat i běžnou práci, jinak by se plemeno aljašský malamut asi vytratilo v závodním šílenství.
Situace se zlepšila až v roce 1926 kdy malamuti začali být rozmnožováni čistokrevným chovem. Nepochybný význam v této změně mělo i vyjádření R.S. Byrda, který při své poslední expedici na jižní pól označil aljašské malamuty za nejschopnější plemeno saňových psů.
Po svém příchodu na Aljašku v roce 1894 Arthur Walden, který sám používal psí spřežení, napsal knihu "A Dog Puncher on the Yukon" - "Psí rohovník na Yukonu" pojednávající o pracovních psech a jejich využití na Yukonu. Slavnou se stala jeho chovatelská stanice CHINOOK. Paní Eva Seeley s manželem se začali zajímat o toto plemeno po setkání se Scotty Alenem, který patří mezi největší osobnosti v historii sportu psích spřežení, sám choval aljašské malamuty a sibiřské husky, byl to on, který představil Evě Seeley jednoho ze svých psů, kterého považoval za pravého aljašského nákladního psa. Eva, která si psa zamilovala ho pojmenovala Rowdy of Nome a začala vyhledávat psy jeho typu. Manželé Seeleyovi tak založil slavnou linii KOTZEBUE, ale až v roce 1935 se dočkali plného uznání a toto psí plemeno bylo zaregistrováno pod názvem Alaskan Malamute. Chovatelská stanice KOTZEBUE dala světu první malamuty moderního typu, tak jak se s nimi již můžeme setkávat i my v našem evropském chovu. Prvními malamuty zaznamenanými v plemenné knize byli Gripp of Yukon jež se stal i prvním šampionem plemene, Rowdy of Nome a Taku of Kotzebue.
K popularizaci zatím neuznaného plemene přispělo i v roce 1932 předvedení spřežení aljašských malamutů na olympiádě v Lake Placid.
Další nepříznivou dobou pro malamuty bylo období druhé světové války, kdy bylo velké množství saňových psů využito pro armádní účely. Tažní psi se dostali tam, kde technika v těžkém terénu a tuhých zimách
selhávala, používali se též jako záchranářští a lavinoví psi. K velkým ztrátám za války je potřeba také připočítat i ztráty při expedicích do Antarktidy. Paul Voelker, zakladatel linie M'LOOT si tak v likvidačním obchodě mohl koupit dva psy, kterými následně posilnili zdecimovanou chovnou základnu. K nejslavnějším psům z této stanice patřil Gentleman Jim, který se dostal do Síně slávy pracovních psů.
Standard plemene byl registrován v AKC v roce 1936 a první šampionkou se stala o sedm let později fena Ooloo M'lot. První klubová výstava AMCA se uskutečnila v roce 1952 a následovala hned další o rok později, kde zvítězila fena Arctic Storm of Husky-Pak a pes Chief of Husky-Pak chovatele Roberta J. Zollera. Šampion Cherokee of Husky-Pak získal titul klubový vítěz roku třikrát po sobě a šampion Cliquot of Husky-Pak se stal oficiálním symbolem Alaskan Malamute Club of Amerika - AMCA.
V roce 1969 vyhrál pár malamutů Glacier's Storm Kloud's a Timberlane Storm Kloud's z chovatelské stanice paní Nancey Russell Storm Kloud's na Best Show Wetminster Kennel Club. Tito psi se už objevují i v rodokmenech u nás chovaných malamutů.

Historie Labradorského retrívra

21. března 2008 v 9:40 | Bhadyyys Axiiis Lowiiis
Labradorský retrívr je poměrně mladé plemeno. Kynologičtí odborníci tvrdí, ze staršího plemene St. John'n Newfoundland a Lesser labrador. O exteriéru zmíněných dvou plemen se toho však moc nedochovalo. S určitostí víme, že kanadský poloostrov, po kterém labrador zdědil své jméno, není jeho pravlastí. Tou je pravděpodobně New Foundland. Na Novém Foundlandě existovalo plemeno zvané malý novofunlanďan. Byli to psi krátkosrstí, využívaní hlavně k různým pracem ve vodě. Angličan Hawker si přivezl ze svých cest několik těchto psů a pojmenoval je St. Joh'n Breed of New Foundland. Křížením těchto psů, wavy coated retrívra a pravděpodobně i pointera a foxhounda, vznikl labradorský retrívr.
V České republice se toto plemeno objevilo poprvé v roce 1970, a to ještě poměrně náhodou. Anglický lovec J.Bradley, zúčastňující se již několika let honů v českých bažantnicích, se v roce 1969 dostal po skončení honu do rozhovoru s ředitelem tehdejšího Lesního závodu Litovel panem Kučerou. Velice chválil naše hony, ale na druhé straně se divil, proč pro ně nemáme odpovídající plemena psů, proč využíváme jenom ohaře a ne retrívry. V té době byl pojem retrívr naší kybologické veřejnosti téměř neznámý. Na základě tohoto rozhovoru se pan J. Bradley rozhodl darovat řediteli Kučerovi 3 páry labradorů. Ten si labradory neponechal a předal je státním lesům, které je postupně přidělily na Lesní závody Židlochovice, Olomouc a Litovel. Kromě psů z Lesního závodu Litovel jim ale nebyla věnována patřičná péče, pravděpodobně z toho důvodu, že v této době byli labradoři často mylně považováni za "bouďáky", kteří v myslivosti nemají co dělat a nemohou nikdy nahradit krátkosrsté ohaře nebo české fousky. Omyl spočívá hlavně v tom, že schopnosti retrívrů jsou úplně jiné.
Protože na Lesních závodech Židlochovice a Olomouc došlo k úhynu feny i psa, bylo Státními lesy v roce 1975 rozhodnuto importovat z Anglie do republiky pár dvouletých labradorů určených pro veliké bažantnice. Stáří psů stanovili tak, aby byla zaručena co největší kvalita chovu. Bohužel však došlo k omylu. Místo psa a feny, kteří neměli být příbuzní, byli dovezeni bratr se sestrou. Tento sourozenecký par byl svěřen do péče Lesního závodu Litovel.
V té době vznikla v naší republice také první chovná stanice "ZPomoraví". Zde byla vržena první štěňata, vzešlá od matky Julie of Palgrave a otce Sandylands Marcuse. Tito dva jedinci se tímto stali zakladateli chovu

Historie Zlatého retrívra

21. března 2008 v 9:37 | Bhadyyys Axiiis Lowiiis
První verze vypráví o vzniku plemene ze skupiny ruských cirkusových psů, které lord Tweedmounth odkoupil v Brightonu v Anglii. Ale tato verze byla od roku 1959 popřena. Všeobecně se věří, že lord Tweedmounth odkoupil pouze jedno štěně od nějakého ševce v Brightonu - štěně s dlouhou srstí a narozdíl od černých sourozenců žluté barvy.
Byl to zakladatel plemene GR - pes Nous, kterého lord přivezl na své panství Guisachan, které se následně stalo kolébkou Goldenů. Nouse získal roku 1860 a o osm let později jej křížil s fenou Belle dnes již vyhynulého Tweed Water španěla. Ačkoliv byli "Tweedi" španělé, domníváme se, že jako vodní psi se podobali více retrívrům a že byli kříženi i s novofundlanskými psy. Ze spojení Nouse a Belle se narodila roku 1868 čtyři žlutá štěňata Ada, Cowslip,Crocus a Primrose. Všechna už silně připomínala zlatého retrívra.Později nechal krýt Cowlipa jinou Tweed Warer španělkou, a to byl začátek chovu Zlatých retrívrů. Lord Tweedmount si vedl pečlivě plemennou knihu a zde se dozvídáme, že vedl stále liniovou plemenitbu, i když někdy přikřížil i novou krev. Bylo použito krve irského setra a dokonce i pískového křížence bladhounda včetně krve hladkosrstého retrívra. Za předky Goldenů byli považováni i portugalští vodní psi.
Lord Tweedmouth rychle rozšířil své žluté retrívry mezi přátele v širokém okolí. Chov těchto psů zůstal soustředěn v rukou šlechty až do počátku dvacátého století. Díky stěhování lorda Tweedmoutha v roce 1894 se plemeno dostalo do Kanady a Texasu. Po světě se zlatý retrívr rozšířil ve 30. letech.

Salašnický Bernský pejsek

18. března 2008 v 19:52 | Bhadyyys Axiiis Lowiiis
Jenom tam ten s bílou barvou...:P

Psy,Kuvaszové

18. března 2008 v 19:48 | Bhadyyys Axiiis Lowiiis

Nakreslení Kuvaszové(Čuvačové)

18. března 2008 v 19:44 | Bhadyyys Axiiis Lowiiis